Paní Poláčková zavzpomínala také na druhou polovinu 20. století: „Byly to sedmdesáté roky. To jsem se potkávala s osobnostmi, které za mnou přijížděly a společně jsme se věnovali výzkumu krojů, obřadním tradicím nebo drobnému lidovému umění, kam patří i kraslice. Po regionu jsme jezdili třeba s Jaroslavem Orlem, který v roce 1973 vydal právě knihu o různých způsobech zdobení kraslic, kde najdeme taky verše, které se na kraslicích vyskytují. Hledali jsme cesty k záchraně kraslicového umění. Řekla bych, že v našem regionu k tomu dal impuls František Lukl starší, který v roce 1975 připravil v Kyjově první jarmark s výstavou kraslic. Objel celý region a zjistil, že už to z mladších žádné nedělá! Ženy v té době odešly pracovat do průmyslu, kde byly větší védělky, a na kraslice, kteréma si dříve přilepšovaly, už neměly čas. Chyběla osvěta. A tak mě vyzval a začali jsme s tím. Musíme objíždět dědiny. Sedli jsme do aut, Jožka Sedlář, Jan Selucký, Dr. Otakar Dostál, Zdeněk Přibáň (jako povinný dozor KSČ), přidal se k nám doktor František Kalesný (1918–2007) ze Slovenské univerzity v Bratislavě. Jako etnograf a muzejník se věnoval problematice lidové umělecké výroby, řemesel a vinohradnictví. Měli jsme k sobě blízko. Díky němu jsem se mohla seznámit s jeho zajímavými knihami, jako jsou Lidové umění na Slovensku, Lidové výtvarné umění nebo Ornament a jeho použití ve výtvarné tvořivosti. Mluvil mi z duše. Hledali jsme cestu, jak kraslice vrátit do života a tu jsme našli přes školy. Díky redaktorce Květě Holečkové jsme se obrátili na Pionýrské noviny. Výzva šla do škol, do obcí. A podařilo se. Já jsem sama jezdila studovat do sbírek muzeí, ale potom i předvádět do muzeí, do škol, do družin, kde jsme měli možnost předávat tyto dovednosti děckám. Od té doby se konaly výstavy kraslic, byl to celý cyklus. Každá malérečka musela dát tři kraslice od svých učitelek. Bylo to přes 1 500 kraslic od Aše až po Karpatskou Rus. A nakonec žádné muzeum kraslice nechtělo. Celou sbírku zachránil starosta z Libotenic u Terezína, Miroslav Kubišta. V roce 1979 a 1980 se tu konaly první výstavy kraslic. Proto tu pak založil expozici. A o pár let později na jeho popud vznikla Asociace malířů a malířek kraslic.  Ke vzniku přispěl určitě i zánik Ústřední lidové umělecké výroby (ÚLUV). Tím ztratili lidoví řemeslníci oporu. Muzea nemohla tuto činnost nahradit, asociace se snaží o udržení a rozvíjení této činnosti. A já su ráda, že jsem mohla přispět v našem regionu. Kraslice zdobené touto technikou vyškrabování jsem vystavovala a předváděla v několika zemích světa, své umění jsem předala a pořád předávám malérečkám dalších generací. Kdyby nic jiného, naučila jsem to přes 40 žen, dnes jsou to babičky. K výborným mojím žačkám patří Marie Hrbotická, sestry Dočekalovy, Michala Jarolíková, Jana Zálešáková, Magda Jandorová, Jana Duroňová, Lenka Ždánská. Dnes je to třeba deset špičkovéch maléreček. Nejvíc si opravdu cením toho, že jsem to učila 42 let a že toto drobné lidové umění nezapadlo a žije! Každá malérečka má svůj rukopis, svoje barvy, které dělá podle sebe: líh + šelak + salicin, který se nachází v kůře některých dřevin + barva rozpustná v lihu. Starší malérečky dokonce nechtěly žádnýmu přesné recept prozradit, taková to byla věda! Nabarvené skořápky se pak résují břitvou, nožíkem na čepu, používají se nože z Radeko Kladno. Můžeme pořád obdivovat kraslice bečičky, půlené, motané s cestó, bez cesty… A vděčím Kyjovjákům, kteří se toho chytli a kraslice tak obnovili.“